Jak jsem se nestal průvodcem... díl druhý

12. února 2012 v 23:06
Týden v Budapešti utekl jako voda v Dunaji. Užili jsme si v kempu, byli jsme v termálních lázní na Markétině ostrově (Margitsziget), byli ve Vidámparku (taková obdoba pražské Fučíkárny - stálá Matějská pouť), popili něco barackpálinky (meruňkovice) i lahodného Tokajského vínka. Také jsme se projeli nejstarším metrem na kontinentě (11 stanic, 5 km, provoz zahájen 1896) které je zvláštní také tím, že se stavělo zeshora, tedy žádné ražení tunelů. Metro leží totiž jen 3 metry pod zemí.

Naložili jsme Trabanta a vyrazili směr domů. Po pravidelném doplňování mazu do homokinetických kloubů jsme doskákali do Brna. A tady jsme Makůvku přemluvili, že kousek je Moravský kras, a že jsme ještě nebyli v Macoše. Ke vstupu do prostoru Macochy jsme přijeli před sedmnáctou hodinou, a chytili jsme poslední výpravu na lodičkách po podzemní řece Punkvě. Byl to takový konvoj lodiček, kde parta studentů - brigádníků dělala průvodce a bidly poháněla loďky s turisty. Parta to byla veselá, a prohlídka proběhla v humorném duchu. Vysadili nás pak v malém přístavišti a poslali k pokladnám, kde byl vstup i výstup. A tam se také šlo do druhé, pěší prohlídky propasti Macocha. Bohužel už bylo hodně hodin, a u pokladny nastalo dohadování, že už druhá část bude zrušena.

Roztrpčení turisté se dožadovali pokračování, když jsem si všiml poblíž pokladny velkých plechových dveří. Povídám Hliníkovi: "co tam asi může být?" To dobou už bral za kliku, a ejhle, před námi se objevily krápníky a skalnatá chodba. Řekli jsme si, že tam alespoň kousek nakouknem. Protahujeme se celkem úzkou chodbou, která se asi tak po 50ti - 60ti metrech rozšířila v malý krápníkový dóm. A v tom mě někdo sáhnul na rameno, a pronesl: "vy nám k tomu nic neřeknete?" Krve by se ve mně nedořezal. Ohlédnu se a za sebou vidím asi dvacet lidí, kteří se k nám nenápadně připojili, v domnění, že patříme k partě průvodců. Hliník se tak lekl, až povyskočil a praštil se hlavou o krápník. Na což já jsem zareagoval informací, že toto je známý krápník zvaný Punkvák, který se vyznačuje obzvlášť silným dutým úderem do lebky. Pak už jsme se neudrželi a začali se děsně smát. Turistům pořád nic nedocházelo, když v tom začaly postupně zhasínat světla v chodbách a jeskyni. To jsme se smáli méně, posléze už vůbec. Začala panika a turisté se začali nejdřív rychle a po několika ranách do hlav pěkně pomalu za pomoci miniohníčků ze zapalovačů šinout zpět ke vchodu. Naštěstí vše dobře dopadlo, neb Makůvka správně odhadl nás i situaci, a ještě než zhasli úplně, se vrátil k pokladně a tam jim řekl ať ještě rozsvítí. Začali jsem tušit průser, co nás čeká u vchodu a koketovali jsme s mým nápadem, že tam jestě chvíli zůstanem, až o nás budou mít strach, a pak to možná schytáme míň. Nakonec jsme se vzmužili a vyrazili ke vchodu. To bylo keců....... Výkřiky, jako: "nezodpovědní blbci", "hloupý kreténi" poletovaly vzduchem, rozechvívaly krápníkový systém a možná je můžete díky perpetuálním ozvěnám v Moravském krasu slyšet dodnes.

A pak už se až do Prahy nestalo vůbec nic.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kontrastni bratr Kontrastni bratr | 13. února 2012 v 8:58 | Reagovat

Pokud by někdo čirou náhodou nevěděl, co jest perpetuální ozvěna (The Perpetual Echoing), tak tady je příspěvek do Malkipedie.

Perpetuální ozvěny objevil v polovině 19tého století anglický echolog Thomas Mainwering ( 1819-1887 ). Tento přírodní jev posléze i zdokonalil. Cestoval po celém světě a vyhledával lokality, většinou v horách či skalních útvarech, kde se vyskytovaly vícenásobné ozvěny. Možná, že sami víte, jak je obtížné najít přesné místo pro obyčejnou ozvěnu. Stačí udělat krok stranou a nic. Mezi jeho nejslavnější ozvěny patří 17ti násobná ozvěna v rumunském Murameši (Poloninské Karpaty u hranic s Ukrajinou). Na základě svých poznatků vymyslel systém vkládání dalších zvuků do prodlev v ozvěně. V Murameši podle přesně vypracovaného grafu v daných intervalech vystřelil deset ran z pušky. Vše zafungovalo perfektně, bohužel na dvouhodinovou nepřetržitou palbu zareagovali rumunští pohraničníci a šťastného badatele eskortovali do blízkého městečka Višeu de Sus.
    Další velký úspěch v bádání zažil Mainwering  v Turecku pod horou Nemrut Dagi, kde si najal z blízkého městečka Kahta několik žen, které na jeho pokyn, dle přesného harmonogramu zakřičely několik slov do 19ti násobné ozvěny. Pamětníci tvrdili, že to v horách celé odpoledne bylo jako na perském trhu. Mainwering byl také kolem roku 1846 v Čechách, ale převážně pískovcové skály se z důvodu vyšší absorpce zvukových vln, ukázaly pro jeho výzkum
nevhodné. Zásadní, ale pro jeho objev perpetuální ozvěny, bylo bádání v jeskynnim systému propasti Romy v západních Pyrenejích ve Francii. Tam si všiml,že slabounká vrstvička ještě neusazeného vápence na stěnách, ale i na stalagmitech, stalagtitech ba i stalagnátech působí jako přirozený akustický zesilovač zvuku. Bohužel toto byl jeho poslední objev, protože při další expedici zvedlo nenadálé jarní tání hladinu podzemní vody a tělo nešťastného
badatele zůstalo v hlubinách.Záchranné práce na podzim, již ničeho nenašly.

2 Kerria Kerria | Web | 13. února 2012 v 20:18 | Reagovat

To jste ještě dopadli dobře. Nevím jak dnes ale tenkrát nebylo uvnitř žádné zařízení, které by zjistilo přítomnost lidí. Krom toho všichni zaměstanci odjížděli pryč ihned po východu poslední skupiny z jeskyně, zvlášť pokud se jednalo o zájezd s nímž se bylo možné svést. Tenkrát totiž správa jeskyní nezajišťovala zaměstnancům dopravu a linkové autobusy tam moc nejezdily.

PS: O pár let později jsem tam totiž brigádničila ;-)

3 kontrastnibratr kontrastnibratr | Web | 14. února 2012 v 15:56 | Reagovat

[2]: No jo, tenkrát tam bylo osvětlení takové prehistorické, skleněná boule přikrytá drátěným krytem. Nedávno mně povídala kamarádka, že jsou tam nyní výkonné halogenové reflektory, které umělecky nasvěcují krápníkové scenérie. A všude pohybová infračidla.
  A taky jsi jezdila na lodičkách?

4 Iva Iva | 14. února 2012 v 19:47 | Reagovat

Tma v jeskyni je asi dost velká tma! :-D vy jste ale byli čísla!

5 kontrastni bratr kontrastni bratr | 14. února 2012 v 23:40 | Reagovat

[4]: No jo, tma o dost větší než pytli :-D

Ale my to "blbnutí" máme asi nadosmti smrťoucí, asi je to zastydlá puberta. Onehdá jsme se v Keni na safari chtěli sami po obědě projít k řece. Byla tam taková větší zídka s nápisem, kterým jsme se nezdržovali a šup přes zeď k řece. A hele najednou kolem nás nějaké poválené kmeny. A v tom Hliník povídá: ty vole to jsou krokodýli !! Holt jsme si nepřečetli nápis krokodýlí farma. Ale bylo to v poledne a to krokouši chrápaj tak vo co šlo ? V campu už byl poplach od černoušků co nás měli na starosti. Když jsme jim řekli, kde jsme byli, tak se s hrůzou křižovali i muslimové. No jo, jiný už nebudem. ;-)

6 Kerria Kerria | E-mail | Web | 15. února 2012 v 19:40 | Reagovat

[3]: Lodníky dělali jen dospělí stálí zaměstnanci. Ale střídali jsme se na pohádkovém dómě - zastávka na "mokré" trase. Byli jsme tam odříznutí od světa - cesta ven jedině po vodě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama