Únor 2012

WC foto

27. února 2012 v 15:12



Abych navázal (jako správný kontrastní bratr) na Malkielův fekalizačně - vyměšovací týden, připravil jsem pro Vás pár zajímavých WC fotek.


Restaurace U střelnice - Olomouc


Restaurace U lva - Hradec Králové. Potkal jsem tam uklízečku a pohovořili jsme. Říkala, že od té doby co jsou tam ty branky, tak se pánové o hodně líp trefují a ona má míň práce s úklidem.
Holt chlapi jsou soutěživí hračičkové. Kdo by nechtěl rozvlnit gólem síť v brance.


Restaurace Pivovarský dům - Olomouc.

Ve stylu: co piješ, to ch.....š. (pardón)


A na závěr, krásný, stylový "hajzlík" mexické restaurace Cantina - Praha.

P.S. Ještě bych pomaloval kaktusovými květy ten nevzhledný radiátor :-)

Jak jsem se nestal průvodcem... díl druhý

12. února 2012 v 23:06
Týden v Budapešti utekl jako voda v Dunaji. Užili jsme si v kempu, byli jsme v termálních lázní na Markétině ostrově (Margitsziget), byli ve Vidámparku (taková obdoba pražské Fučíkárny - stálá Matějská pouť), popili něco barackpálinky (meruňkovice) i lahodného Tokajského vínka. Také jsme se projeli nejstarším metrem na kontinentě (11 stanic, 5 km, provoz zahájen 1896) které je zvláštní také tím, že se stavělo zeshora, tedy žádné ražení tunelů. Metro leží totiž jen 3 metry pod zemí.

Naložili jsme Trabanta a vyrazili směr domů. Po pravidelném doplňování mazu do homokinetických kloubů jsme doskákali do Brna. A tady jsme Makůvku přemluvili, že kousek je Moravský kras, a že jsme ještě nebyli v Macoše. Ke vstupu do prostoru Macochy jsme přijeli před sedmnáctou hodinou, a chytili jsme poslední výpravu na lodičkách po podzemní řece Punkvě. Byl to takový konvoj lodiček, kde parta studentů - brigádníků dělala průvodce a bidly poháněla loďky s turisty. Parta to byla veselá, a prohlídka proběhla v humorném duchu. Vysadili nás pak v malém přístavišti a poslali k pokladnám, kde byl vstup i výstup. A tam se také šlo do druhé, pěší prohlídky propasti Macocha. Bohužel už bylo hodně hodin, a u pokladny nastalo dohadování, že už druhá část bude zrušena.

Roztrpčení turisté se dožadovali pokračování, když jsem si všiml poblíž pokladny velkých plechových dveří. Povídám Hliníkovi: "co tam asi může být?" To dobou už bral za kliku, a ejhle, před námi se objevily krápníky a skalnatá chodba. Řekli jsme si, že tam alespoň kousek nakouknem. Protahujeme se celkem úzkou chodbou, která se asi tak po 50ti - 60ti metrech rozšířila v malý krápníkový dóm. A v tom mě někdo sáhnul na rameno, a pronesl: "vy nám k tomu nic neřeknete?" Krve by se ve mně nedořezal. Ohlédnu se a za sebou vidím asi dvacet lidí, kteří se k nám nenápadně připojili, v domnění, že patříme k partě průvodců. Hliník se tak lekl, až povyskočil a praštil se hlavou o krápník. Na což já jsem zareagoval informací, že toto je známý krápník zvaný Punkvák, který se vyznačuje obzvlášť silným dutým úderem do lebky. Pak už jsme se neudrželi a začali se děsně smát. Turistům pořád nic nedocházelo, když v tom začaly postupně zhasínat světla v chodbách a jeskyni. To jsme se smáli méně, posléze už vůbec. Začala panika a turisté se začali nejdřív rychle a po několika ranách do hlav pěkně pomalu za pomoci miniohníčků ze zapalovačů šinout zpět ke vchodu. Naštěstí vše dobře dopadlo, neb Makůvka správně odhadl nás i situaci, a ještě než zhasli úplně, se vrátil k pokladně a tam jim řekl ať ještě rozsvítí. Začali jsem tušit průser, co nás čeká u vchodu a koketovali jsme s mým nápadem, že tam jestě chvíli zůstanem, až o nás budou mít strach, a pak to možná schytáme míň. Nakonec jsme se vzmužili a vyrazili ke vchodu. To bylo keců....... Výkřiky, jako: "nezodpovědní blbci", "hloupý kreténi" poletovaly vzduchem, rozechvívaly krápníkový systém a možná je můžete díky perpetuálním ozvěnám v Moravském krasu slyšet dodnes.

A pak už se až do Prahy nestalo vůbec nic.

Jak jsem se nestal průvodcem aneb cesta do Maďarska a zpět.

10. února 2012 v 20:04
Když bylo mně a mému kamarádovi Hliníkovi 18 let rozhodli jsme se, že pojedeme v létě na týden do Maďarska pod stan. Hliníka již někteří znají z mých a Malkielových článků. Je to svérázný týpek, se kterým jsem se já skvěle doplňoval. Já jsem totiž vždy vymyslel nějakou srandu ( ptákovinu, ostudu, dobrodružství - nehodící se škrtni) a on, aniž by o tom přemýšlel, toto začal ihned realizovat. Takže tohle naše životní období se sestávalo z nepřetržitého sledu nejrůznějších eskapád.
Protože Hliníkův otec zvaný Makůvka, se o nás celkem oprávněně obával, tak se nabídl, že nás do Budapešti odveze autem. Teda, to jsem přehnal, neb vlastnil vozítko značky Trabant.

Kontrolní otázka: z čeho byla karoserie Trabantu?
Správná odpověď: umělá pryskyřice lisovaná s drcenými bavlněnými odřezky.
Poznámka: tady se koroze nechytala !!

Makůvka byl neuvěřitelně spořivý člověk, který když jedl chléba se salámem, tak to bylo jedno kolečko na celý krajíc. Dal ho vždy na kraj, přičichl, posunul dozadu a ukousl suchý chleba. Tak to šlo až na konec, a když byl v rozmařilé náladě, tak to kolečko neschoval na příště, ale se zhýralým výraze ve tváři ho snědl.

Bohužel také ale šetřil i na údržbě Trabantu. Toto jsme zjistili již asi dvacet kilometrů za Prahou. Tedy 510 km od cílového města. Jak se totiž objevil před námi menší kopeček, Makůvka sešlápl plyn a zepředu se ozvalo děsné mlácení kovu o kov. Nutno dodat, že Makůvka byl inženýr - vzdělanec, bohužel v elektrotechnické oblasti. Ale s touto závadou si věděl rady, utrousiv něco, že jsou vymlácený homokinetický klouby. Vzal tlakovou maznici s hustou vazelínou, ponořil své tělo do motorového prostoru a něco tam chvilku štrachal. Opravdu to pomohlo, a to na celých dalších padesát kilometrů.

Přiznávám, že jako oběť humanitní blbosti, nemaje technického vzdělání ani nadání, ani zbla netuším co jsou to homokinetické klouby. Tady by se mohl vyjádřit můj bratr Malkiel, neboť s motory si rozumí. S tím slovem mám problém, mám rád totiž kinetické umění, takové ty výstavy, co se tam všechno hýbe, cinká, poletuje apod. Takže mně pořád v hlavě naskakuje, že slovo homokinetický znamená jistý pohyb dvou gayů. Ale obávám se, že to tak není.

Zpátky k cestě. Pro ty, kdo to nepamatují, připomínám jednu technickou "vychytávku" vozítka Trabant. Na čtvrtém rychlostním stupni byla tzv. rychloběžka. Což v praxi znamenalo, že se Trabant rozjel na maximální rychlost, pak se sundala noha z plynu, tím se odpojil motor a dál se jelo setrvačností. Idea možná perspektivní, leč v provedení soudruhů z NDR téměř nepoužitelná. Neboť nízká hmotnost vozítka spolu krabicovým tvarem karoserie, který měl děsivý součinitel odporu vzduchu, znamenala, že z 90km/hod. se setrvačností dojelo cca 150 metrů, rychlost klesla na 40 km/hod. a řidič musel zase přišlápnout plynový pedál. Takže kdo tento způsob jízdy praktikoval, zcela jistě z úsporných důvodů, pohyboval se po silnici takovými dlouhými přískoky.
Nebudu Vás napínat, takový řidič byl Makůvka. A tak jsme se po celodenní jízdě doštrachali do Budapešti a ubytovali se v kempu Romaifürdö u břehu Dunaje. Ten večer jsme vymetli několik místních bufetů, ale nikde nic. Žádná diskotéka, nic. To nás trochu otrávilo, neboť jsem se těšili na maďarské holky, o kterých starší kamarádi vyprávěli, že jsou divoký a nenosej podprsenky.

Na cestě do stanu jsme potkávali skupinky kluků a holek, jak bezcílně bloumají po kempu. A také jsme si všimli, takového polootevřeného altánu s nápisem, který jsme z němčiny přeložili jako žehlírnu. Pak jsem si vzpomněl, že Hliník má sebou páskový přenosný magnetofon československé výroby značky Uran. Povídám, "tady uděláme zítra diskotéku, jdeme do vrátnice pro papír a fixy." Kupodivu nás nevyhodili a tak jsme mohli napsat na čtvrtky nápisy DISCO a k tomu šipky a polepit s nimi kemp.

Večer jsme ještě udělali inventůru v magnetofonových páskách a natěšeni na zítřek jsme šli spát. Druhý den jsme se trochu toulali po Budapešti a těšili se na večer. Když jsme v sedm hodin večer přicházeli k žehlírně, již zdálky jsme viděli asi třicet lidí. Hurááá !! Bude diskoška !!

Zapojili jsem magnetofon do zásuvky pro žehličky a z deseticentimetrového reproduktorku se začaly linout tóny tehdy oblíbené skladby Hello World od skupiny Tremeloes. Při následující písničce od ABBY, s názvem Dancing Queen, začali všichni tancovat a začalo to vypadat tak, jak jsem si představovali. A když jeden Maďar přinesl přenosné Combo (velký reproduktor se zesilovačem a taky mikrofonem) tak už to byla opravdická diskotéka. Protože jsme všechny písničky na těch páskách znali, tak jsme si to užili i jako dýdžejové. Pro pamětníky připomenu třeba písničky Travellin Band od Creedence Clearwater Revival (dost hustej rockec) nebo stará klasika Mocný Eskymák od Manfred Man. No a když jsme tam šoupli ploužákovou vzdychačku " Je t´aime moi non plus " od Jane Birkin, tak jsme zjistili, že co se týče maďarských holek, tak starší kluci měli pravdu.

Sice si pár starších lidí stěžovalo na hluk, leč větší kluci to s nimi vydiskutovali. Přičinlivý Maďar v blízkém bufetu si popojel s pojízdným stánkem a tak i trochu divné maďarské pivo teklo proudem.Spousta lidí ještě přišla, a tak se "taneční parket" přelil na blízké parkoviště. Chodili za námi lidi a říkali nám, že tohle tady ještě nebylo. A to nás krásně hřálo u srdce.

A když diskotéka skončila tak na nás čekaly dvě krásné Maďarky, odvedly si nás na odlehlé místečko u břehu Dunaje otevřely dvě láhve sladkého tokajského a měli jsme se jak na Ježíška.

K O N E C P R V N Í Č Á S T I
Co se dělo na zpáteční cestě domů se dozvíte v neděli.

Bílá tma v bílém pytli

6. února 2012 v 21:09
Rčení " Tma jako v pytli" je hodně diskutabilní tvrzení. Dopoledne jsem byl v Kauflandu a vyzkoušel jsem tmu v pytlíku na pečivo. Podvod, žádná tma tam nebyla! Pak se mně ale ten igeliťák přilepil na nos a pusu, a začal jsem vidět mžitky, které se rychle měnily v avizovanou tmu. Na poslední chvíli jsem vztyčil oba prostředníky a nedbaje na pohoršené pohledy kolemjdoucích jsem propíchl igeliťák ve výši očí.
Zařval jsem bolestí a houstnoucí tma se změnila v gejzír bolavých hvězdiček. Z očí se mě vyřinuly potoky slz, které jsem zkusil rozehnat prudkým potřásáním hlavou. Okamžitě jsem pocákal okolostojící lidi, někteří začali v taškách hledat pláštěnky a jedna babka rozevřela deštník.
Pohledem jako skrz vodopád jsem zahlédl, jak se ke mně kolíbá jakási postava v černém. Uvědomil jsem si, že nejsem v krematoriu, a že to tedy bude "černý šerif" z ochranky. Ale to již moje chodidla zařadila vyšší rychlost a kličkujíc mezi regály jako zajíc na konopišťském honu jsem vyrazil k východu. A to přesto, že východ z Kauflandu je na jih.

Aby moje bádání bylo kompletní, ještě jsem doma vyzkoušel hnědou papírovou tašku z IKEI (hnědá tma), modrou tašku též z IKEI (modrá tma), bílý pytel z netkané textilie (bílá tma) a síťovku jsem už vzdal, tam bych tmu taky nedohledal.

A tak jsem zjistil , že tma v pytli nemusí být nutně tmavá,
a dospěl k poznání, že je tedy více tem. Nebo tmen .... sákryš, jak je množné číslo od tmy?

Jak jsem konečně ukončil vánoce

5. února 2012 v 22:35

Tak abych nebyl jako náš otec, který nás nutil mít vánoční stromeček až do předjaří, (viz Malkielův skvělý článek o našem vánočním dětství http://malkiel.blog.cz/0910/predvanocni-martyrium )
jsem se konečně rozhodl odstrojit vánoční stromeček.
Zvolil jsem pro tuto činnost netradiční řešení.

Viz Youtube:

http://www.youtube.com/watch?v=dhus3HFcGJ4&feature=youtu.be

http://youtu.be/dhus3HFcGJ4

Vadné linky smazány.


P.S. Miluji filmové triky, a tak jsem se něco přiučil.

P.S. 2 Prosím, napište který link Vám opravdu chodí, ať se zase něco přiučím. Děkuji.

Děsná kosa

3. února 2012 v 19:00

Dnes byla u Benešova takováhle "kosa".

A co u Vás ?? Zdraví Kontrastní bratr.