Jak jsme si koupili vlak

9. listopadu 2011 v 22:54



Další zážitky té naší party, tentokrát z jindřichohradecka.

Trať jindřichohradecké úzkokolejky vede z Jindřichova Hradce krásnou, řídce zalesněnou krajinou České Kanady do Nové Bystřice. To jest přibližně 33 km. V polovině devadesátých let jsme se dohodli zase na tzv. Kunštátě, a to v městečku Kunžak. Jední z bodů programu byl výlet již zmíněnou úzkokolejkou, která je tak zvána dle netradičního rozchodu kol, a to 760 mm. Standardně je to 1435 mm. Abych přidal i něco z historie, tak byla slavnostně otevřena 1.listopadu 1897.
Po náročném večírku u táborového ohně a všeobecném popíjení a družení se až do rána, jsme se probudili až kolem poledního. Chvíli jsme váhali, ale pak jsme přeci jen vyrazili do Kunžaku na nádraží. Štěstí stálo při nás, neb za deset minut si to přisupěl vláček.

Nastoupili jsme a hned vyhledali jídelní vůz, tedy v tomto případě spíše jídelní vozík.
A jali jsme vydatně snídat. Připomínám, že v té době byla populární Becherovka a Fernet.


Hned následující stanice po Kunžaku je nejmenší nádraží v Evropě, Nádraží Járy Cimrmanna v Kaprouně.


Vláček jede maximální rychlostí 35 km/h a někdy taky krokem. Sedíme, kocháme se pohledy do krásné krajiny a každou chvíli připíjíme na památku vynálezce lokomotivy, pana George Stephensona.
Přijíždíme do Nové Bystřice, a jídelní vozík je vyjedený a vypitý. Vlakový zřízenec bere dvoukolák a vyráží doplnit zásoby. Vláček doplní vodu a uhlí a vyrážíme směr Jindřichův Hradec. Pomalu nám vyhládlo a tak si dáváme pozdní oběd. Cestou se skamarádíme s celým vlakem a taháme táty od rodin do jídelního vozíku na panáky. Vůbec se nebrání. V dobré náladě přijíždíme do Jindřichova Hradce na konečnou. A tady nám dochází, že auto máme v Kunžaku. A tahle jízda vláčku byla pro ten den poslední. Někoho napadne geniální nápad, že si pronajmeme vláček a ten nás odveze do Kunžaku. Jeden kamarád si vzpomíná, že zná majitele co se jmenuje Honza Šatava a tak si bere ze společných peněz dva tisíce a odchází, trochu se motajíc do depa. Za chvíli vychází s taktéž se motající posádkou vlaku a s pokřikem "vlak je náš !" vyrážíme na trať. Leč cesta je to zvláštní, původně jsme měli jet jen sami, ale když jsme viděli okolo trati výletníky, tak jsme je s radostí naložili. Stál jsem v lokomotivě a koukal, jak se Hliníkovi zalíbilo přikládat do kotle. Strojvůdce jen tiše říkal: hlídej tenhle budík, (byl tam jediný !) na něm se nesmí ručička dostat přes 70, ta mašina je z roku 1904. A neházej tam toho tolik, je to ostrava. Což mělo znamenat že je to zřejmě dost kvalitní uhlí. Ale stejně Hliník trochu přetopil, protože když jsem stavěl v Malém Ratmírově, tak i když jsem upouštěl páru a houkal jak na lesy, tak jsme za všeobecného hurónského smíchu přejeli nádraží asi o sto metrů. To už jsem se naučil couvat, taková velká páka to byla, a v pohodě jsme do nádraží zacouvali. Místní říkali, že tohle tady ještě nebylo. Jedeme dál, když tu najednou slyším hrozné dupání. Ohlédnu se z mašiny zpět na první vagónek a tam se najednou na střeše objeví dva černoši. Pak v nich poznám dva kamarády, kteří po střeše v kouři a sazích přeskákali jako Indiana Jones až k lokomotivě. Byli to obětaví samaritáni a přinesli nám láhev Fernetu na osvěžení. A za chvíli tu byl Kunžak a naše nádherné putování skončilo. Navzájem jsme si pomohli z vláčku a mávali a mávali až zmizel za obzorem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Iva Iva | 10. listopadu 2011 v 23:14 | Reagovat

Tak z tohoto článku čiší ohromná pohoda a uvolněná atmosféra. Škoda, že jste ten nádherný vláček museli vrátit. :-) Hliník je asi velmi svérázná postava, v každé partě je většinou nějaký takový komik, k radosti ostatních. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama