Listopad 2011

Cedule a nápisy 2.díl

27. listopadu 2011 v 22:08


Jezdím učit do Plzně, a před Západočeskou univerzitou je tenhle poutač. Tam mě vždycky dostanou, čím vším se lidstvo zabývá.



Jak kdysi řekl můj bratr, když jsme potkali při polední pauze skupinku vědců u jednoho nejmenovaného ústavu, "já bych bádal, až bych brečel!"

Zdrcující poznání

25. listopadu 2011 v 15:46
Již delší dobu jsem měl jakési podezření.
Hlodal mě červíček nejistoty.
Pak jsem byl v nemocnici na počítačovém tomografu, a neblahé tušení se změnilo v děsivou jistotu !!


V mojí hlavě nic, ale opravdu nic není !!!

Jen v čelisti září jak souhvězdí Andromeda, soustava amalgámových plomb.

Zdrcující mozkový striptýz !!

Zvláštní nápisy a cedule

23. listopadu 2011 v 23:18

Chtěl bych se s Vámi podělit o fotografie rozličných nápisů a cedulí, (některé, zvlášť zhovadilé se určitě budou líbit mému bratrovi) které jsem posbíral po zemích českých a moravských.

Časem až se to naučím, budou mít cedule vlastní kolonku v menu, jak to má krásně Malkiel.
Zatím jsem tam jen dal do profilu mojí fotku. Též si povšimněte nového motta, které se mi ale nějak sešouplo do sloupce vlevo Zamračený

První cedule je ze starého mostu přes řeku Částavu v Olomouci. Líbí se mi takové netradiční určení nosnosti mostu.




A u té druhé jsem opravdu nevěděl, že jízdní řád je vylepen v označníku.


Tak zase příště, nashle.

Jak jsme si koupili vlak

9. listopadu 2011 v 22:54



Další zážitky té naší party, tentokrát z jindřichohradecka.

Trať jindřichohradecké úzkokolejky vede z Jindřichova Hradce krásnou, řídce zalesněnou krajinou České Kanady do Nové Bystřice. To jest přibližně 33 km. V polovině devadesátých let jsme se dohodli zase na tzv. Kunštátě, a to v městečku Kunžak. Jední z bodů programu byl výlet již zmíněnou úzkokolejkou, která je tak zvána dle netradičního rozchodu kol, a to 760 mm. Standardně je to 1435 mm. Abych přidal i něco z historie, tak byla slavnostně otevřena 1.listopadu 1897.
Po náročném večírku u táborového ohně a všeobecném popíjení a družení se až do rána, jsme se probudili až kolem poledního. Chvíli jsme váhali, ale pak jsme přeci jen vyrazili do Kunžaku na nádraží. Štěstí stálo při nás, neb za deset minut si to přisupěl vláček.

Nastoupili jsme a hned vyhledali jídelní vůz, tedy v tomto případě spíše jídelní vozík.
A jali jsme vydatně snídat. Připomínám, že v té době byla populární Becherovka a Fernet.


Hned následující stanice po Kunžaku je nejmenší nádraží v Evropě, Nádraží Járy Cimrmanna v Kaprouně.


Vláček jede maximální rychlostí 35 km/h a někdy taky krokem. Sedíme, kocháme se pohledy do krásné krajiny a každou chvíli připíjíme na památku vynálezce lokomotivy, pana George Stephensona.
Přijíždíme do Nové Bystřice, a jídelní vozík je vyjedený a vypitý. Vlakový zřízenec bere dvoukolák a vyráží doplnit zásoby. Vláček doplní vodu a uhlí a vyrážíme směr Jindřichův Hradec. Pomalu nám vyhládlo a tak si dáváme pozdní oběd. Cestou se skamarádíme s celým vlakem a taháme táty od rodin do jídelního vozíku na panáky. Vůbec se nebrání. V dobré náladě přijíždíme do Jindřichova Hradce na konečnou. A tady nám dochází, že auto máme v Kunžaku. A tahle jízda vláčku byla pro ten den poslední. Někoho napadne geniální nápad, že si pronajmeme vláček a ten nás odveze do Kunžaku. Jeden kamarád si vzpomíná, že zná majitele co se jmenuje Honza Šatava a tak si bere ze společných peněz dva tisíce a odchází, trochu se motajíc do depa. Za chvíli vychází s taktéž se motající posádkou vlaku a s pokřikem "vlak je náš !" vyrážíme na trať. Leč cesta je to zvláštní, původně jsme měli jet jen sami, ale když jsme viděli okolo trati výletníky, tak jsme je s radostí naložili. Stál jsem v lokomotivě a koukal, jak se Hliníkovi zalíbilo přikládat do kotle. Strojvůdce jen tiše říkal: hlídej tenhle budík, (byl tam jediný !) na něm se nesmí ručička dostat přes 70, ta mašina je z roku 1904. A neházej tam toho tolik, je to ostrava. Což mělo znamenat že je to zřejmě dost kvalitní uhlí. Ale stejně Hliník trochu přetopil, protože když jsem stavěl v Malém Ratmírově, tak i když jsem upouštěl páru a houkal jak na lesy, tak jsme za všeobecného hurónského smíchu přejeli nádraží asi o sto metrů. To už jsem se naučil couvat, taková velká páka to byla, a v pohodě jsme do nádraží zacouvali. Místní říkali, že tohle tady ještě nebylo. Jedeme dál, když tu najednou slyším hrozné dupání. Ohlédnu se z mašiny zpět na první vagónek a tam se najednou na střeše objeví dva černoši. Pak v nich poznám dva kamarády, kteří po střeše v kouři a sazích přeskákali jako Indiana Jones až k lokomotivě. Byli to obětaví samaritáni a přinesli nám láhev Fernetu na osvěžení. A za chvíli tu byl Kunžak a naše nádherné putování skončilo. Navzájem jsme si pomohli z vláčku a mávali a mávali až zmizel za obzorem.

Jak jsem letěl balónem

7. listopadu 2011 v 0:00
Na úvod bych chtěl říct, že máme partu kamarádů, která vždy jednou za rok se sejde na prodloužený víkend (čtvrtek až neděle) a vyrazíme za nějakými zajímavými zážitky. Když jsme byli kdysi (cca 30 let) na stanovat u rybníka Kunžak (který někdo v opilosti přejmenoval na Kunštát) začala tato tradice. Postupem let jsme tuzemský Kunštát proložili jednou za tři roky (když jsme našetřili peníze) o zahraniční Kunštát. Tak jsme se dostali třeba do Mexika, USA, na safari do Keni, na karneval do Ria atd. U tuzemských jsme preferovali zajímavé lokality a zážitky.(koně, kola, golf, rafting ..atp.) Vymýšleli jsme to tak, že jsme se sešli v hospůdce a každý přinesl nějaký návrh. No a pak jsme něco vybrali. Jelikož mám rád létání, tak jsem před pár lety vybral let balónem spojený s tůrou po hodonínských vinných sklípcích. Na netu jsem vybral jednoho týpka, co se zrovna vrátil z mistrovství světa v Chorvatsku (skončil čtvrtý) a vyrazili jsem vlakem směr Hodonín. První večer jsme strávili ochutnáváním dobrých vín (jako jsou ty dva bráchové - Müller a Thurgau). Druhý den bylo v Hodoníně na jednom velkém náměstí (už teda nevím jak se jmenovalo) nějaké posvícení. jezdil tam jeden takový strejda s bryčkou a jedním koníkem. Nikdo s ním nechtěl moc jezdit, asi se to zdálo místním moc drahé, tak jsme si ho pronajmuli na celý den, a on nás s nadšením vozil po všech hodonínských atrakcích. Navečer jsme se dostavili do jednoho parku v centru města, a tam už chystali balón k nafouknutí. Bylo mě to trochu divné, vždy jsem viděl startovat balóny někde z louky za městem, a ne uprostřed města poblíž dost vysokých budov. No ale říkám si, je to reprezentant, tak si snad poradí. Pod proudem horkého vzduchu se již začal balón formovat, a my se začali chystat na náš vzdušný let. Už jsem se nalodili, a pořád byly hořáky naplno. Balón už se vzpínal jako divoký koník, ale pořád ho dole drželo šest silných chlapů. V momentě, kdy lana pustili, mě to došlo. Balón vystartoval jako raketa, v bezpečné vzdálenosti minul špičku starobylé záložny a bezpečně se vznesl nad město. Krásný, klidný a tichý let byl ale přerušovám dost hlučným řevem plynových hořáků. To trochu vadilo, leč byla to nutnost, protože bylo dost velké vedro a aby udržel vztlak, tak holt musel topit o 106. Nutno dodat, že to byl borec a letěl s námi krásně a zajímavě. Třeba jsme letěli tak těsně u špiček stromů, že jsme mohli trhat šišky. Také jsme přelétali jednu vodní nádrž, kde začal prudce klesat a vybral let těsně nad hladinou, jen jsme udělali malou vlnku. To mě připadalo jako opravdu majstrštyk, protože to ovládání balónu má pěkné zpoždění, tak si veškeré akce musíš sakra pečlivě spočítat. Nervóznější kamarád již při tom "pádu" do vody balil foťák a mobil do igelitky ! Pak jsme vystoupali do výšky jednoho kilometru a kochali se krásným pohledem na Hodonínsko. No a pak už jsme se pomalu snášeli dolů a velice jemně nás posadil do jednoho zoraného pole. Po přistání proběhl rituál pro prvovzduchoplavce, který se sestával z ustřižení kousku vlasů, jeho zapálení (oheň který nás nese vzduchem) nasypání špetky hlíny na hlavu (bezpečný návrat na rodnou hroudu) a tři doušky šampaňského přímo z láhve, které měly, teda v mém případě symbolizovat bublinkami vyvalené oči, které jsem měli tam nahoře Smějící se
Pak nás odvezli do jednoho sklípku, a tam jsme to všechno po chlapsku probrali.

Bohužel, jsem se před nedávnem stěhoval, tak nevím kde mám čisté slipy na zítřek, natož abych našel nějaké fotky. Slibuji, až na ně narazím, tak dodám.

Příští článek bude mít název: "Jak jsme si koupili vlak".