Říjen 2011

Parašutista

31. října 2011 v 14:06


Teda měl bych napsat výsadkář, ale to zní blbě. Vzpomínání uvedu starým vtipem.
Letí v letadle ruský, americký a český prezident. V tom vysadí motory a letadlo se řítí k zemi. Český prezident povídá: "máme jen dva padáky". Ruský prezident začne křičet: dejte ho sem, já jsem prezident největší země na světě, tak se musím zachránit. Chytne ho a vyskočí z letadla.V tom si český prezident navlíkne jeden padák a druhý podá americkému. Ten se diví. A na to mu Čech odpoví: no, když tak spěchal, tak jsem mu dal můj baťoh !

No a pomalu jsem se dostal k Malkielovu "oblíbenému" ministrovi. Za kterého působení ve vládě, byla zakázka na vojenské padáky přiklepnuta firmě, co do té doby vyráběla stany a baťohy. I když on to osobně nepodepsal, tak se z obecné zodpovědnosti vyvlékl, jak je v těchto končinách zvykem. Co to je, jenom dva mrtví vojáci, kterým se neotevřel padák. Jen dva dopisy pozůstalým, ne?

Já mám slabost pro létání, bohužel nemám zbytných 550.000,- na pilotní průkaz. Ale protože mé okolí tohle ví, tak jsem dostal k narozeninám vyhlídkový let vrtulníkem Robinson R-44, nad mým oblíbeným Benešovskem.


To koleno vlevo je moje !!!

Ale zpět k parašutizmu. Koncem 70tých let jsem si usmyslel, že si udělám para výcvik. Přihlásil jsem se na letišti ve Kbelích, absolvoval spoustu zdravotních prohlídek a začal dvouměsíční výcvik. Bylo to hodně fyzicky náročné,leč byl jsem mladý a ohebný. Nejvíc mě vadily skoky z padákové věže. To nás upnuli do výsadkového postroje, vytáhli na 15ti metrovou věž, kde potom simulovali vytažení padáku a následně dopad. Což obnášelo svrhutí z horní plošiny věže, deseti metrový pád, prudké zabrždění, stabilizace pohybu a pak pád z pěti metrů do pískového dopadiště. Dopadiště bylo samozřejmě pěkně udusáno, takže to prásknutí o zem pěkně bolelo.
Dále byla teorie, kde jsme se učili o vlivech počasí na seskok. Otravné, leč důležité bylo také dokola balení a rozbalování padáku. V tomto ohledu je to takové férové. Ty si balíš hlavní padák a profesionál ti zabalí záložní padák. Takže jak si zabalíš, tak si skočíš.
Teď něco k padáku. Skákali jsme na prehistorických padácích typu OVP-65. Tento padák se vyznačoval tím, že byl téměř neřiditelný. Měl dopřednou rychlost 2m/sec. což je téměř každý větérek. Protože pádová rychlost byla 5,2 m/sec. muselo se vždy dopadat do parakotoulu, neb by si člověk ublížil. Takové ty frajeřinky s moderním padákem typu křídlo, kdy člověk těsně před přistáním nabere vzduch a v pohodě přistane do stoje, to prostě nešlo. OVP-65 má plochu 80m2 a nejzazší otevření 150 mnt (metrů nad terénem).


OVP-65

Takže jednou takhle po ránu se ve Kbelích sešla skupinka obouchaných nadšenců, naložili je do autobusu a vyrazili na letiště Raná z Loun. Po závěrečné instruktáži sbalit padák, vyfasovat brýle a helmu a šup do letadla. Skákalo se z letadla typu AN 2.


Tento typ seskoku byl tzv. na trhačku, neboli na laně. To jest tak, že parašutista si připne karabinou výtažné lanko vrchlíku na lano natažené podél kabiny letadla. Po výskoku se tedy padák automaticky tahem otevře. Skokan počítá od jedné do osmi, poté se podívá vzhůru, zkontroluje zda je řádně nafouklý padák, zda nejsou překřížené šňůry, zorientuje se v prostoru a může si začít užívat krásné vznášení. Já se výše nebojím, ale měl jsem jednu obavu. Když se podíváte na obrázek letadla, tak vidíte i vysazovací otvor. Měl jsem strach, že po vyskočení z letadla mě vzdušný poryv nadnese, a zadní výškovka mě usekne hlavu. Protože jsem neskákal první, tak jsem viděl, že ti přede mnou minuli výškovku minimálně o metr.Hurá !

Při čekání na letadlo nám v hangáru vyprávěli mechanici různé až hrůzné historky. Jedna byla o jedné začátečnici, která celá vyděšená vyskočila z letadla a tu počítací sekvenci oddrmolila tak za čtyři vteřiny. Pak se podívala vzhůru a padák ještě nenafouknutý. Zpanikařila a aniž odpálila hlavní padák tak do něj otevřela záložní. Padáky se samozřejmě zamotaly, a přestože zmírnily pád z jednoho a půl kilometru, tak se to nedalo přežít. Druhá historka je více humorná. Při seskoku je u výsadkového otvoru tzv. vysazovač. Ten dává skokanovi povel ke skoku. Protože stojí o otevřených dveří, má také padák, ale jen menší , záložní. Stalo se prý, že jeden začátečník si skok na poslední chvíli rozmyslel, a trochu se s vysazovačem strkali. A najednou frrrrnk, a vystoupil vysazovač. Když letadlo přistálo, tak už čekal celý pomlácený u ranveje, vytáhl nešťastného váhače, a parádně ho profackoval. Že byl pomlácený, je zřejmé z toho, že záložní padák má oproti hlavnímu menší plochu a to místo 80m2 jen 58m2. A z toho vyplývající vyšší pádová rychlost 7,5 m/sec. V letadle má vysazovač ještě jednu funkci. Nad cílovým prostorem letadlo krouží a vysazovač vyhazuje ven papírové proužky (streamery) aby zjistil proudění vzduchu. Pak dle zkušeností odhadne čas seskoku. Vzhledem k minimální řiditelnosti padáku OVP-65, to byla sakra zodpovědná práce. Když se splete, tak nás budou sundavat někde v lesích ze stromů.
No ale zpět do letadla. Děsný řev motorů a otevřenou kabinou se prodírá s hukotem prudký vichr. Už budu na řadě. Sedím na dřevěné lavici v pravé ruce karabinu s výtažným lankem. Dostávám pokyn, vstávám a cvaknu karabinu na lano. Vysazovač zkontroluje uchycení a ukáže směr ven. Místopřísežně prohlašuji, že jsem šel ven dobrovolně z vlastního přesvědčení a že jsem neměl na zadní části kombinézy šlápotu. Krok do prázdna, nad hlavou se mihne výškovka, odpočítám sekvenci, velké trhnutí, podívám se nahoru, hurá mám tam padák. V ten moment si teprve uvědomuji obrovskou změnu hladiny hluku, řev motorů a aerodynamický hluk je pryč a rozhostilo se ticho s malým šuměním padákových šňůr. Orientuji se v prostoru, a hele letiště. Sakra, z té výšky vypadá jako kapesník, do toho se přeci nemohu trefit !! Vítr mě snáší trochu stranou nad les a najednou začíná padák zrychlovat. Vzpomenu si na školení, aha les pohlcuje teplo a hladný vzduch tolik nenese. Koriguji trochu směr, pomůže mně i změna směru větru a vracím se obloukem přes žluťoučké pole s obilím. Jen co se nad něj dostanu, nakopne mě teplý vzduch a získám ještě pár minut nahoře. Kapesník se změnil v prostěradlo a už vidím plátěný kříž, který označuje cíl seskoku. Měl jsem štěstí a moje oklika přes pole mě navedla skoro přesně na kříž. Ještě koriguji, a už je tady předpisový parakotoul. Natáčím se bokem, dopadám na pokrčené nohy, rozvádím vektor dopadových sil směr kyčel, bok, rameno. Po otočce se stavím na nohy, šňůrami "vylévám" vzduch z padáku a mám to za sebou. Při hodnocení seskoku mě poplácávají po ramenou, z dvanácti jsem byl druhý na přesnost seskoku. No jo, jak říkám, štěstí začátečníka.
Když jsem loni letěl do Thajska tak to je cca 14 hodin letu, tak jsem si šel jednou protáhnout kostru do kuchyňky obřího Boeingu 747 a vidím tam velké dveře z letadla. Tak jsem si vzpoměl, že by bylo krásné si zase skočit. Ale jindy a jinde.

Počitadlo u konce

25. října 2011 v 14:45


Navazuji na Malkielův článek o počitadlech. Včera jsme celý den učili v krásné Liberecké knihovně, (www.kvkli.cz) a viděl jsem tady krásnou výstavu o hospici Svaté Zdislavy. O lidech, kteří mají své počitadlo již u konce.

Mají web: www.hospiczdislavy.cz






Moje kočky

21. října 2011 v 21:27
Tak jsem si přečetl, že se špatně vkládají obrázky, tak si jdu taky zanadávat S vyplazeným jazykem

Česká tříbarevka Jenny, pojmenovaná podle kapitánky Katrin Janewayové z hvězdné lodi Voyager ze seriálu Star Trek.



Kocourek Joly, celým jménem Julian von Sehnenburg. Rasou je to sibiřák. Říká se o nich, že jsou to psí kočky. A taky jo, přibíhá na zavolání, lehává v nohách postele a vůbec nemňouká.