Panictví a chmel

13. září 2011 v 13:53
Malkiel mně svým článkem o chmelu a exhibicionizmu otevřel jeden paměťový šuplík, tak tady je.

Jelikož již od dětsví jsem plánovitý a racionální typ, tak jsem se rozhodl ve věku 15ti jar skoncovat se svým panictvím. Dal jsem na rady starších kluků, že nejlepší příležitost je na chmelu. Hlavně nezapomeň na chlast, nabádali mě. Takto instruován jsem zakoupil láhev desertního bílého vína Dymiat, v úhrnné ceně 10,50 Korun československých. Nedbaje výstražných pokynů učitelů jsem láhev pečlivě ukryl do spacáku, který jsme museli mít sebou. Po příjezdu vlakem do chmelařské oblasti Hořesedly, mě trochu zatrnulo, když jsem zahlédl, jak jakýsi statný traktorista v impozantním vrhačském stylu hází naše spacáky na valník za traktorem. Po příjezdu na ubytovnu se mé nejhoší obavy potvrdily. Již při přebírání spacáku se ozývalo nic dobrého nevěštící cinkání a vzápětí vinařský odér stvrdil pohromu. V té chvíli mě ani na okamžik nezajímalo, že budu týden spát ve vinném spacáku,ale jak to udělám s tím svým panictvím. Nutno dodat, že spát ve vinném sklípku je o hodně lepší než ve vinném spacáku. A tak jednou po večeři, zbaven své alkoholové berličky jsem velmi plaše pokukoval po holkách ze zdravotní školy, které sice byly o dva ročníky výš, ale byly hned vedle. Snad zapůsobil můj pohled a výraz bezbranného zmateného kolouška, že ke mě přistoupila jedna slečna se slovy, jestli se nepůjdu projít. V té chvíli se se zmatený koloušek změnil ve vyděšeného idiota, který chtěl něco říct, ale ztrouchnivělé hlasivky nevydaly ni písmeno, ni tón. Chápavě se na mě usmála a chytla mě za ruku a už jsme šli. Teda ona šla a vedle ní se motal jakýsi trotl. Padlo šero a pomalu jsme šli ruku v ruce pod prapory revoluce (pardon, to mě jen napadla taková dobová asociace) až jsme se ocitli před branou místního hřbitova. Přestože v té době ještě nebyly v módě romány a filmy o zombie, tak mě trochu zatrnulo. Podíval jsem se na svojí společnici, která byla moc hezká, a řekl si, že tahle musí být živá! A kdyby ne, tak to holt risknu. Prošli jsme kolem několika náhrobních kamenů, až jsme objevili malou lavičku, na kterou jsem si sedli. Otočila se ke mně a naklonila .... Tady musím očekávání čtenářů o lascívních detailech bohužel zklamat, samotného mě to moc mrzí, že si nic nepamatuji. Moje teorie je, že mé tělo potřebovalo krev v jiné oblasti, takže paměťové buňky byly silně nedokrveny. Poslední vjem byl ten, že slečna má iniciativu plně pod kontrolou. Takže na závěr mohu říct, že z celé záležitosti ve mně zůstal nespecifikovaný, ale velmi příjemný pocit. P.S. Jak se ta slečna jmenovala, nevím Rozpačitý

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kerria Kerria | Web | 13. září 2011 v 17:55 | Reagovat

To je nádherné. Líbí se mi tvůj styl psaní.

2 kontrastnibratr kontrastnibratr | 13. září 2011 v 22:31 | Reagovat

1- děkuji, to je podpora pro začátečníka.

3 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 14. září 2011 v 0:12 | Reagovat

V životě to často chodí tak, že když se o něco snažíš, je těžké toho dosáhnout. Ty nejlepší věci se stávají tak nějak samy od sebe.

4 signoraa signoraa | Web | 14. září 2011 v 13:20 | Reagovat

Krásná vzpomínka. :-D

5 adaluter adaluter | Web | 15. září 2011 v 19:11 | Reagovat

Když o tom tak uvažuju, divím se, že nás rodiče na chmel vůbec pustili, museli přece z vlastní zkušenosti vědět, co tam všechno "hrozí". :-))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama